Toho si zatím nevšímejte
Děj: Mladému Fujimu umřeli rodiče při havárii letadla, když se vraceli ze služební cesty. Strýc s tetou ho dali do Dětského Domova s důvodem, že je nezvladatelný. Fuji tam nikoho neznal, neměl tam žádné přátele, a vlastně o to ani nestál. Až jednou když se byl, projít po parku zahlédla ho mladá dívka jménem Kasumi. Hned na první pohled se do něj zamilovala. Seznámila se s ním, a pokaždé když přišla domů, o něm vyprávěla svým rodičům. Ti, si ho zhruba po dvou měsících, kdy je přestalo bavit poslouchat otravné řeči svojí dcery, vzali k sobě od rodiny. Tak se seznámil s celou jejich rodinou…
Matka: Hisako Hiroshi (41 let.)
Otec: Daichi Hiroshi (45 let.)
1. (o rok starší) Bratr: Hikaru Hiroshi (17 let)
2. (o rok starší) Bratr: Arata Hiroshi (17 let.)
3. (o pět let starší, Seme) Bratr: Ryuu Hiroshi (21 let.)
4. (o dva roky mladší) Sestra: Kasumi Hiroshi (14 let.)
5. Hlavní hrdina: Fuji Izayara (16 let.)
Bíle namalované stěny, teda spíše šedivě. Teda, ony byly namalované na bílo, ale postupem času zšedly. Jedno velké okno, s šedivými záclonami a těžkými černými závěsy. Jedna velká, tmavá, mahagonová skříň, dvoudveřová. Psací stůl, postel, s tmavým povlečením a noční stolek. Za prvními dveřmi, taktéž z tmavého mahagonu, byla koupelnička. Malinká. Bylo tam malinké umývadlo, celkem prostorná vana a záchod. Všechno sladěné do tmavých barev. Já vím, přijde vám to možná uhozené, ale od smrti mých rodičů, je pro mne všechno tmavé. Jmenuju se Fuji Izayara, je mi šestnáct let, a moji rodiče umřeli zhruba před rokem. Možná se vám to zdá uhozené, ale tak to prostě je. Berte to z té lepší stránky, moc toho k životu nepotřebuju…
„Fuji-kun…“ To je zase ta otravná, mrňavá bloncka. Myslím, že to bylo 14. Února. Den kdy jsem ji poprvé potkal. Teda vlastně potkala ona mně. Srazila mně na svém růžovém kole. Nesnáším ji. Je jako štěnice, ale hodí se mi. Prý o mě povídá rodině, pokaždé když mne vidí, mi nese něco k jídlu a co víc, dává mi peníze na oblečení. Díky ní, sem si mohl dovolit vyzdobit si svojí temnou dírku podle sebe.
„Ahh, to jsi ty Kasumi-chan…“ Stačí se usmát, a jde do kolen. Typická holka. Ona podle mně ani netuší co je to láska, a to mi pořád tvrdí, jak moc mě má ráda. Ach jo, co jsem komu udělal.
„Nesu ti nějaké jídlo… A taky nějaké peníze… A rodiče posílají, tohle.“ Podala mi malou krabičku a já si ji vzal. Byla malinká, vešla by se do ní tak maximálně myš od počítače.
„Co je to Kasu-chan?“ Kouknul jsem se na ni. Hned se usmála a vytrhla mi tu krabičku z ruky a začala jí otevírat. Zprvu jsem si myslel, že mám halucinace, ale po chvilce mi došlo, že je to reálné.
„To je Ajpod… Rodiče říkali, abys, se tu v Domově, nenudil…“ Usmála se. „Zítra se na tebe prý přijdou podívat.“ Přijdou, podívat? Nechápal jsem. Ale po chvilce mi to došlo.
„Vážně? No to je úžasné!“ Oči se mi ihned rozzářili radostí. Ne že bych chtěl, aby byla moje sestra, ale aspoň bych s ní nemohl chodit! Bylo by to úžasné. Ale, co by na to řekli naši.
Nebrali by to jako zradu, kdyby mě vychovával někdo jiný, někdo kdo by se stal moji
novou rodinou, těžké to rozhodnou ale chtěli pro mě vždy to nejlepší a nová rodina jiné myšlenky, pryč z tohohle Dětského Domova jak tomu tady říkají, rozhodně bych proto
našel jiné mnohem vhodnější jméno ale alespoň mák kde být i když to není žádný
luxus.
Myslím, že podle toho co Kasumi-chan říká, jsou její rodiče milí lidé a za zkoušku by to
stálo a vždy se sem můžu ještě vrátit a ona aspoň pochopí, že spolu nebudeme.
Bude fajn mít zase někoho blízkého , ale kdyby si mě k sobě vzali tak jim nikdy nebudu říkat Mami a Tati nikdy bych si to neodpustil a už ted mi je to lito raději bych byl s mojí rodinou ale chci to zkusit, doufám že kdybych se mohl našich zeptat tak by byli pro.
„Fuji-kun , Fuji-kun“ ……mluví na mě Kasumi-chan a mává mi rukou před obličejem.
„Promiň , zamyslel jsem se“ řeknu abych ji uklidnil na to v jakém je věku má až moc energie.
„Fuji-kun , byla bych rada kdyby si tě vzali aspoň bychom to k sobě neměli tak daleko a byli by jsme sourozenci , ale ne pokrevní takže bychom spolu mohli být , snad to naši pochopí jak moc se milujeme“ Tahle holka je opravdu blázen, ale její rodiče jí to určitě zatrhnou jak to tak vidím, na její chování budou zvyklí.
„Kasumi-chan , ano bylo by hezké kdybych mohl bát u vás , ale neříkala jsi že máš sourozence ?“ když už tady je tak se zeptám , přeci jen je na mě milá, a tahle informace se hodí. Chvilku se na mě zamyšleně podívá a pak mi odpoví
„ Mam tři bráchy , Hikaru a Aratu těm je 17 , pak Ryuu tomu je 21 , a máme dost velký dům takže se tam určitě vejdeš zlatíčko, to se neboj, a myslím že už jsem ti to jednou říkala.“ Podotkne Kasumi-chan a já si uvědomím že má pravdu , asi jsem zapomněl, tak ted se kvůli tomu cítím trochu hloupě.
„Jo máš pravdu zapomněl jsem na to , to víš no já a moje paměť“ řekl jsem, omlouvat jsem se jí za to nehodlal je to jen prkotina , ale pro ni asi ne trochu se zamračila jako by věděla na co myslím , ale pak se usmála a z trochu posmutněla a už vim proč, pohlédla na hodiny a řekla.
„ To je škoda je hodně hodin už budu muset jít, ach jo, neboj zítra, přijdu, ale nevím
jestli s rodiči nebo někdy později, ale uvidíme se tak se zatím měj zlatíčko“ řekne, a
něž stihnu zareagovat tak mi dá rychle pusu na tvář, a zaklapne, za sebou dveře pokoje. Konečně mám od ní pokoj. Je sice milá, ale já… Nejraději bych ji uškrtil. Ale teď. Od zítřka to bude krásný život. Věřím tomu. Budu mít svůj pokoj, sourozence. Mamka s taťkou by to tak určitě chtěli. Vím to. Vždycky chtěli mít hodně dětí. Bohatí jsme byli celkem dost, a díky taťkovy jsme si mohli dovolit koupit vilu. Ale, po smrti vše připadlo tetě a strýci, a ti mně doslova nesnášeli. Byl jsem jim spíš na obtíž. Tři bráchy, kteří mě budou určitě chápat. Už se těším… Plácnul jsem se na postel a zavřel oči.
„Bude to paráda.“ Usmál jsem se pro sebe. Každý má svůj dne, kdy si pro něj někdo přijde, ten můj teprve nastane, ale já už se ho nemůžu dočkat. Převalil jsem se z boku na bok, a zamyslel se, jak by asi mohl vypadat ten můj nový pokoj. Bude vymalován tmavou šedí, s těžkými černými závěsy a tmavě hnědými záclonami. Bude tam velký letiště, přesně uprostřed pokoje. Vedle něj bude psací stůl, s notebookem od Apple jako ten I pod. Byl by v černém podání. Takové to matné černé podání. K tomu by tam byla jedna maximálně dvě černé, suché růže ve skleněné váze. A všechno by mělo takový mlhový nádech.
„To je ono… Dokonalé“ Usmál jsem se pro sebe znovu, a zvedl z postele. „Asi si budu číst.“ Zamyslel jsem se nahlas, a pak přešel ke psacímu stolu, vzal z něj knížku, a zase se vrátil k posteli. Usmál jsem se pro sebe, opět. Jsem asi jediný v tomhle pasťáku co tu čte. Ostatní si naháněj holky, a nabízej se jim jak nějaký laciný děvky. To já nedělám, mám rád samotu. Nesnáším větší společnost. Prostě se v ní necítím dobře. Jednou se mi na jednom večírku, kde jsem byl ještě s rodiči udělalo špatně, a já z něj musel odejít. Byl jsem za to tak vděčný. Konečně jsem otevřel knížku, na založené stránce. Tohle je velmi zajímavá knížka, a pro mně, jakožto pro Gaye, je to hrozně inspirující. Jmenuje se „Zabij, nebo Budeš Zabit.“ Zápletka spočívá v tom, že jeden mladík, vynikající ninja, který se zamiluje do svého protivníka. Jejich klany jsou naprosto odlišné, a oni mají zákaz se vídat. Problém ale je, že lásce se nedá poručit, a tak, mladík milující svého soupeře, utíká každou noc ze sídla, aby se s ním mohla vidět alespoň jednou denně jinak než při souboji. Zkráceně řečeno, je to o zakázaný lásce, něco jako Romeo a Julie… Nesnáším Shakespiera. Nevěřím tomu, že by se na konci oba dva zabili, ale je to možný. Nikdy si nečtu poslední stránku, pak by měn to totiž nebavilo číst od začátku. Musím si pořádně pročíst každé slovo, řádek po řádku, písmenko po písmenku. Jsme hrozný puntičkář. Prostě mám rád, všecko tak jak to má být. Nikdy nedělám věci polovičatě, a když mi někdo něco zakáže, udělám to i tak. Na první pohled vypadám nevině, ale prý jsme malý satan. Nevím o co těm lidem jde. Když na mě někdo narazí, má hned plnou pusu keců k mojí osobě. Posuzují mně, ale na sebe se ani nekouknou. Ale tak už to v tomlhe světě chodí, lži , nenávist a smrt . Doufám , že až odtud odejdu, tak to bude o něco lepší než tady.Za chvíli za dveřmi uslyším volání že je večeře.Zavřu knížku a loudavým krokem jí položím spátky na stůl.Hned na to se vydám do jídelny , vzal svůj příděl , tudíš dva chleby namazané , nějakou pomazánkou údajně, a šel jsem si to sníst na pokoj abych měl klid.Dojedl jsem a šel si zase na chvílí číst ale daleko jsem nedošel protože se mi začali klížit oči tenhle den byl na mě až moc a k tomu ještě přišla bloncka , odližil jsem knihu na stůl převlékl se , ulehl do postele a usnul s tíživými myšlenkami.
Hisako Hiroshi
Dneska je hezký den , jdeme se podívat na kluka jménem Fuji do dětského domova moje dcera Kasumi o něm pořád mluví , a taky se nas na to ptala , a tak jsem se rozhodli ho adoptovat a doufame že to bude v pořádku a naše dcera se z toho pobláznění dostane aspon jsem se na tom s mým mužem Daichim schodla.Právě se oblékám a zase slyším ty malé neposedy ne pěkný d´ábly , a řinkot rozbytého skla, takže se okamžitě vidám za zvukem a vidím jak Hikaru sedí na zemi a ma pořezanou ruku a Arata mu pomáhá vstát.
"Kluci , co se tady a děje a není vám nic ?" oba se na mě podívají usmějíse a naráz řeknou
"Mi nic za to může Ryuu" a zmizí za chvíli přijde Ryuu s tím že se posmívali Kasumi a on je pak ona se naštvala , začali utikat a vrazili do vázi a ta se rozbila.Povzdechnu si , ta puberta je hrozná věc.
"No nevadí stejně se mi nelibila ,a hadam že sim jicm řekl svoje a aspoň že ty jsi už trochu rozumný , tak kluci a Kasumi" řeknu a všichni se sesipou u mě " jedeme se s tatínkem podívat na Fujiho a ak tu budtě hodní ano, " všichni to odkývou a tak vrazíme z Daichim k autu a hodně rychle protože už takle mamé starosti poslouchat Kasumi jak chce jet taky a žeho máme pozdravovat by nešlo přece jenom si s ním pořebujeme promluvit v klidu.Ale stejně s tou adopcí mám obavy naši synové sou roštáci a přece jenom se vnoučat můžeme dočkat jenom od Kasumi , doufám že se k němu budou chovat dobře přece jenom si prožil svoje , tak se musím připravit že s ním nebude zrovna řeč.Nasedly jsme do auta a vyrazily.
Kasumi
Hned jak naši odjedou se podívám na kluky a řeknu jim svoje
" Tak kluci , né že mi ho budete nějak obhlížet Fuji je jenom můj, jasné a nehodlám se o něj s nikým dělit " dívají se na mě tím pohledem to určitě m ale já jim to spočítám
" no jasně segra neboj , stejně tady ještě není a nemáš zaručené že bude." řekne Hiraru a Arata jen souhlasně kýve hlavou na čež se ozve můj "inteligentní" bratr Ryuu
" no tak jí nechte kluci, když je tak moc zamilovaná , mělo by nás zajímat dokoho a jak vypadá ,úřece jenom jsme starostlivý bratři" řekne a ja málem s tehle nehoráznosti upadnu
" jo jasně starostlivý asi jako vlci o kůzle , " opáčím jejich směrem a odporoučím se k sobě do pokoje doprovázená jejich smíchem , ale já se těším až uvidím jejich výraz když spatří Fujiho , pak se budu smát já . Mezi svými pro mě směšnými myšlenkami si ze skříně vytahuju věci které si vezmu až půjdu později za Fujii.Už se něj těším a jsem zvědavá co řekne na naše.A taky jak se mu líbí ted videoklim s mími obrázky co jsem mu dala do Ijpodu.